Diskuze k inkluzi

Mgr. Kateřina Valachová, Ph.D.

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy

Karmelitská 7

118 12 Praha 1

 

V Praze 23. října 2015

 

Podání ve věci zákona č. 82/2015 Sb.

 

Vážená paní ministryně,

 

žádáme Vás formou otevřeného dopisu, abyste využila všechny své kompetence a přispěla ke změně těch částí školského zákona a související legislativy, které se týkají vzdělávání dětí, žáků a studentů se zdravotním postižením. Jsme přesvědčeni, že je nutné odstranit faktickou segregaci a diskriminaci těch nejvážněji postižených mezi nimi. Taková slova možná znějí v roce 2015 překvapivě, ale bohužel popisují reálný stav.

V čem je podstata problému? V současnosti schválené znění §16 školského zákona s účinností od 1. 9. 2016 ve svých důsledcích nejenom dále zhoršuje situaci mnoha dětí, žáků a studentů se zdravotním postižením a znevýhodněním, ale zatímco v minulosti docházelo k diskriminaci a segregaci na úrovni vyhlášek, což byla situace snáze napravitelná, nyní k tomu dochází na úrovni zákona. Nové znění školského zákona totiž nedovoluje do škol, tříd, studijních skupin nebo oddělení vytvořených pro žáky s výslovně vyjmenovanými druhy zdravotního postižení (v textu užíván běžně pojem speciální škola) zařadit jakékoliv jiné žáky. Důsledků je mnoho, ale my bychom se zde chtěli zaměřit na ty nejvýznamnější.

Prvním závažným důsledkem je segregace žáků s těžkými stupni zdravotního postižení přímo školským zákonem. Zákon tak vytváří situaci, ve které jsou porušována základní lidská práva těžce zdravotně postižených. Je a jejich rodiče staví před volbu mezi integrací do běžné školy, která jen stěží může takto postiženým žákům zaručit adekvátní vzdělávací podmínky, nebo umístěním do školy, třídy, skupiny nebo oddělení zřízené pro žáky se SVP, ale v takovém kolektivu je zdravotně postižený žák tímto zákonem odloučen od všech nepostižených vrstevníků. Takže si musí zvolit mezi vzděláváním, které mu nedokáže poskytnout potřebné podmínky, a vzděláváním, které mu nemůže poskytnout společnost nepostižených. Například rodiče žáka s progresivní zrakovou vadou musí vybírat mezi běžnou školou, která jejich dítě na ztrátu zraku a život ve slepotě nedokáže připravit tak dobře jako škola speciální, a školou speciální, ve které, co se spolužáků týče, bude po celou školní docházku v kontaktu pouze s dalšími postiženými spolužáky. Přitom do účinnosti vyhlášky č. 147/2011 mohla přirozeně fungovat tzv. obrácená integrace, tj. začleňování intaktních žáků mezi žáky se zdravotním postižením do speciálních škol, byť jen v počtu do 25 %, která byla prospěšná oběma skupinám. Tato novela vyhlášky č. 73/2005 nařídila školám zřízeným pro žáky se zdravotním postižením přijímat pouze žáky se speciálními vzdělávacími potřebami (SVP) a navíc v určeném poměru! (například škola pro žáky se zrakovým postižením může do třídy přijmout pouze 3 žáky s jiným postižením). Tato skutečnost velmi tíživě dopadla například na žáky s PAS, pro které nejsou školy speciálně zřizovány, a jejichž přijímání je do škol pro žáky s tělesným, zrakovým a sluchovým postižením značně omezeno.

Dalším závažným důsledkem je ignorování možnosti volby vzdělávací cesty žáků „pouze“ se zdravotním znevýhodněním (např. žáci s chronickými a nevyléčitelnými onemocněními, v jejichž důsledku jsou častěji nepřítomni ve škole). Schválený text zákona totiž těmto žákům vzdělávání jinde, než v běžných středních školách vůbec nedovoluje, bez ohledu na jejich skutečné vzdělávací potřeby, podložené případně doporučením ŠPZ, nebo jejich zájmem navštěvovat speciální školu. Tento právní stav vznikl další novelou vyhlášky č. 73/2005, tj. vyhláškou č. 103/2014 Sb. s účinností od 1. 9. 2014. Jedná se o další diskriminaci škol zřízených pro žáky se SVP na vzdělávacím trhu, neboť od tohoto data již nemohou přijímat ani žáky se zdravotním znevýhodněním.

Třetím důsledkem je dopad na všechny ostatní žáky, kteří nezapadnou do škatulek, nalinkovaných tímto zákonem. Například sourozenec postiženého dítěte, které navštěvuje speciální školu a které je zvyklé na jeho přítomnost a pomoc, tuto společnost a pomoc poskytnout nemůže, protože zdraví/intaktní mezi postižené nesmějí. Zcela pochopitelná snaha udržet na běžných školách všechny, jejichž problémy jsou lehčího charakteru, vede k poškozování těch, jejichž situace prostě nespadá do obvyklých schémat.

Je samozřejmě možné udržet nějakou dobu zdání toho, že integrace je možná prakticky u všech žáků s postižením, stačí „modifikovat“ učivo, popřípadě uvolnit z nějakého předmětu, mhouřit oči a dávat lepší známky. Ale až běžnou třídu opustí nevidomý žák, který nebude dostatečně zdatný v obsluze PC, nebude umět Braillovo písmo a chodit s bílou holí, jak bude hledat zaměstnání v reálném světě? Bude mu stát do konce života financovat asistenta, který ho bude všude vodit, část práce dělat za něj, jak ho to naučila běžná škola, ve které byl integrován? Současná situace navíc nevznikla náhle nebo v důsledku jednoho omylu. Jedná se postupné legislativní změny, jejichž faktickým důsledkem je plíživá likvidace českého speciálního školství a to bez ohledu na skutečné dopady na děti, žáky, studenty se SVP, jejichž zájmy by zákon měl hájit.

Od svobodné volby vzdělávací cesty k nařízené integraci/inkluzi

Jak se vše vyvíjelo? 17. 2. 2005 vstoupil v účinnost §10, odst. 2 vyhlášky č. 73/2005 Sb., který říkal toto: „K doplnění počtu žáků ve třídě, oddělení a studijní skupině stanoveného v  odstavci 1 (tj. žáků se SVP) mohou být na základě žádosti zletilého žáka nebo zákonného zástupce žáka zařazeni i žáci bez zdravotního postižení. Jejich počet nepřesáhne 25 % nejvyššího počtu žáků ve třídě, oddělení nebo studijní skupině podle odstavce 1.Rodiče a všichni žáci mohli svobodně volit vzdělávací cestu. Fungovala osvědčená „obrácená“ integrace, nepostižení spolužáci představovali pro postižené jak pomoc, tak přirozený kontakt s většinovou společností, a na oplátku získali výhodu vzdělávání v menším kolektivu. Finanční prostředky na nepostiženého žáka byly přitom stejné jako v běžné škole, takže tento systém nestál státní pokladnu nic navíc. Novely č. 62/2007 Sb. a 227/2007 Sb. sice pozměnily detaily, ale princip zůstal zachován. To ovšem neplatilo pro novelu vyhlášky č. 147/2011 Sb., která stanovila toto: „Do třídy nebo studijní skupiny zřízené pro žáky se zdravotním postižením mohou být na základě žádosti zletilého žáka nebo zákonného zástupce žáka a písemného doporučení školského poradenského zařízení zařazeni i žáci s jiným typem zdravotního postižení nebo se zdravotním znevýhodněním. Jejich počet nepřesáhne 25 % nejvyššího počtu žáků ve třídě nebo studijní skupině podle odstavce 1.“ Kromě dopadů na speciální školy (viz výše) již rodiče a jejich děti, popř. zletilí žáci a studenti nerozhodují o tom, jakou školu budou navštěvovat svobodně a samostatně, ale rozhodnutí chodit do speciální školy jim musí posvětit ŠPZ vydáním písemného doporučení. Další novela téže vyhlášky č. 103/2014 znemožnila středním školám přijímat žáky se zdravotním znevýhodněním, čímž těmto žákům nařídila střední vzdělávání pouze v běžné škole bez možnosti volby.

A zatímco v minulosti byly podrobnosti vzdělávání žáků se SVP upraveny vyhláškami, v budoucnu (od 1. 9. 2016) už to bude přímo školským zákonem, konkrétně zákonem č. 82/2015 Sb. V něm §16 odst. 9 stanovuje toto: „Pro děti, žáky a studenty s mentálním, tělesným, zrakovým nebo sluchovým postižením, závažnými vadami řeči, závažnými vývojovými poruchami učení, závažnými vývojovými poruchami chování, souběžným postižením více vadami nebo autismem lze zřizovat školy nebo ve školách třídy, oddělení a studijní skupiny. Zařadit do takové třídy, studijní skupiny nebo oddělení nebo přijmout do takové školy lze pouze dítě, žáka nebo studenta uvedené ve větě první, shledá-li školské poradenské zařízení, že vzhledem k povaze speciálních vzdělávacích potřeb dítěte, žáka nebo studenta nebo k průběhu a výsledkům dosavadního poskytování podpůrných opatření by samotná podpůrná opatření podle odstavce 2 nepostačovala k naplňování jeho vzdělávacích možností a k uplatnění jeho práva na vzdělávání. Podmínkou pro zařazení je písemná žádost zletilého žáka nebo studenta nebo zákonného zástupce dítěte nebo žáka, doporučení školského poradenského zařízení a soulad tohoto postupu se zájmem dítěte, žáka nebo studenta.“ Pozorný čtenář nemůže přehlédnout zvýšený rozsah a další upřesňování a detailizování vzdělávání žáků se SVP tímto ustanovením školského zákona. Pro rodiče a žáky se zdravotním postižením přibyla další administrativní povinnost podat navíc písemnou žádost, doporučení zůstává, ovšem rozhodování ŠPZ bude mnohem více omezeno evidentním požadavkem zákona v doporučení upřednostňovat integraci do běžné školy před možností zařazení do speciální školy.

Vážená paní ministryně, věříme, že vyslyšíte jak hlasy těch, na které současné nové znění školského zákona dopadne, tak těch, kteří se v tomto prostředí snaží o co nejlepší vzdělání pro děti, které ho opravdu potřebují. Skutečné inkluzívní vzdělání by nemělo být přístupné jen těm, kdo se mohou vzdělávat v běžné škole, ale i všem ostatním, kteří potřebují jiný, speciální přístup ve speciální škole. Vy máte příležitost přispět ke vzniku zákona, který to umožní.

 

Ing. Martin Žďánský

PhDr. Eva Zichová

Ing. Jana Navrátilová

učitelé odborných předmětů a speciální pedagogové

 

Gymnázium pro zrakově postižené a SOŠ pro zrakově postižené

Radlická 115

158 00  PRAHA 5

 

Připomínky k návrhu vyhlášky k paragrafu 16

1/ Připomínky ke zrušení RVP ZV pro žáky s LMP

Zrušení RVP ZV pro žáky s LMP je nelogické. Po dlouhá léta byl tento program (a předcházející učební osnovy) prověřován pedagogy přímo v praxi a pro žáky s lehkým mentálním postižením plně vyhovoval.  Redukce očekávaných výstupů byla ověřena a opět zcela vyhovovala. Přesto se ministerstvo rozhodlo, opakuji nelogicky, pro tento neuvážený krok. Důsledkem bude především neúměrný nárůst administrativy pro pedagogy jak škol hlavního proudu, tak i škol praktických, speciálních a škol zřízených pro žáky se zdravotním postiženými. Na každého jednoho žáka bude muset být vypracován plán podpory a individuální vzdělávací plán, který nakonec bude v podstatě odpovídat dnešnímu RVP ZV pro žáky s LMP. Tento plán bude muset být každý rok přehodnocován a případně znovu přepisován. Navíc někteří inkludovaní žáci nemohou podle nového vzdělávacího plánu splnit v plném rozsahu ani některé klíčové kompetence (např. žák formuluje a vyjadřuje své myšlenky a názory v logickém sledu, vyjadřuje se výstižně, souvisle, kultivovaně a to písemně i ústně). Jde především o žáky s mentálním postižením, autisty, žáky s logopedickými vadami, žáky s tělesným postižením neurologického původu apod.

Dále je pro žáky s LMP nevhodný i rámcový učební plán. Většina škol pro žáky s lehkým mentálním postižením posilovala hodinové dotace rodného jazyka a matematiky, neboť je pro tyto děti nutné časté a stálé opakování. Dále měly tyto děti více hodin tělesné výchovy a pracovních činností. Počet disponibilních hodin je podle nového návrhu malý. Jestliže budou 3 hodiny týdně využity k speciálně pedagogické intervenci, budou zbývající hodiny velmi nedostačující např. k navršení hodin Tv nebo pracovních činností, které jsou pro tyto žáky velmi důležité. Naopak další cizí jazyk je pro mentálně postižené vyloženě nesmyslný, ale je problematický i u jiných druhů postižení.

Pokud by měl být každému žáku tzv. ušit IVP na míru, mohlo by také dojít k paradoxním situacím, kdy každý jeden mentálně postižený (ale samozřejmě by se to mohlo týkat i jinak postižených žáků) v jedné třídě by měl i odlišný rozvrh hodin v týdnu, což je po organizační stránce nepřijatelné. Tudíž vlastně nedojde k opravdovému individuálnímu přístupu, ale stejně se budou muset podmínky přizpůsobovat organizačním možnostem školy. Zbytečná administrativa, zbytečně náročné a neúčelné, pro žáky nijak přínosné.

2/ Připomínky k personálnímu zajištění inkluze

Inkluze je nedostatečně personálně zabezpečena. Především jde o malé využití speciálních pedagogů. Speciální pedagog by na škole měl působit většinou jen jeden a to na 0,5 úvazku (dle návrhu ve vyhlášce). Velkou část této jejich pracovní doby by zabrala především administrativní práce, přitom je potřeba pracovat s dětmi přímo – s mentálně postiženými a s dalšími dětmi se zdravotním postižením. Ostatní pedagogové nemají o práci s postiženými žádné povědomí (většinou) a je problematické, zda stačí 20 – 80 hodin školení  DVPP na poskytnutí informací, které získávají speciální pedagogové za dobu pětiletého studia. Tak jako není možné, aby učitel s aprobací např. český jazyk učil matematiku, je nyní přípustné, aby neznalý, neaprobovaný učitel učil postižené děti? Je to pro děti přínosem? Není a jde o naprosto špatnou a neodbornou péči.

Asistenti pedagoga nejsou spásou. Mají učiteli pouze pomoci, a to ještě v závislosti na jejich dosaženém vzdělání. Zatím se na školách většinou vyskytovali asistenti se základním vzděláním + kurzem nebo se středním vzděláním.

Učitelé ze škol, kam přicházejí děti již inkludované, si stěžují, že velmi často je péče asistenta kontraproduktivní.  Asistenti díky neznalosti práce s dětmi se speciálními potřebami dětem pomáhají až příliš, což vede k nesamostatnosti žáků, k  snižování náročnosti na žáky kladené. Tito žáci jsou nadhodnocováni a přitom jsou, dá se říci, pologramotnými. Pedagogové, kteří nemají znalosti speciální pedagogiky, tyto děti často litují a neumí s nimi pracovat. Metodické příručky nejsou adekvátními náhradami za odbornou péči.

3/ Rušení speciálních a praktických škol – nemožnost výběru vzdělání pro postižené

 Dojde k postupnému rušení speciálních a praktických škol? Vyjádření ministerstva jsou velmi rozporuplná. Ministerstvo se ústy svých zástupců dušuje, že speciální a praktické školy nezruší. Přitom v Akčním plánu inkluzivního vzdělávání na období 2016 – 2018 je kapitola 5. V této kapitole se otevřeně hovoří o realokaci zdrojů ze speciálních škol s podrobným rozpisem, kdy a na jaké úrovni by mělo dojít k přesunu žáků, zaměstnanců (píše se tu o přesunu zdrojů lidských a materiálních). Jestliže je tu podrobně popsán plán realokace, je jasné, že k rušení dojde a to plánovaně.

4/ Inkluze jako konec demokratického rozhodnutí rodičů postižených, kde se bude jejich dítě vzdělávat

Bude inkluze pouze dobrovolná nebo nařízená? To je další velmi choulostivá otázka. Většina vět z připravované vyhlášky a Akčního plánu tu zase hovoří o více méně prioritní, tedy v podstatě povinné inkluzi. Proti tomu je nutné protestovat, protože je známo, že inkluze je vhodná pro některé děti a pro jiné je naprosto nevhodná. Připravovaná legislativní změna pro poradenská zařízení a tzv. „sjednocení“ metodologie jejich práce nasvědčují tomu, že budou tato zařízení pod silným tlakem nedoporučovat přeřazení žáků do speciálních škol všech typů. Již se tak v minulosti dělo, takže se dá předpokládat podobná tendence.

Chybí výzkum, kde by bylo zmapováno, kolik dětí bylo např. v průběhu posledních pěti let inkludováno, kolik úspěšně a kolik neúspěšně.

Proto navrhujeme, aby přeřazování žáků bylo (po doporučení poradenským zařízením, které nebude ovlivňováno politicky a ani tzv. metodicky) plně v kompetenci rodičů. Již v současnosti bylo zaznamenáno mnoho případů, kdy si rodiče vysloveně přejí, aby jejich dítě bylo vzděláváno speciální nebo praktickou školou, ale není jim to umožněno. Tato praxe by měla přestat existovat. Jde o výrazný prvek diskriminace rodičů postižených dětí. Jestliže ovšem dojde k postupnému rušení speciálních a praktických škol, bude problém tyto děti kamkoli umístit a budou inkludovány nuceně.

Školy, např. pro zrakově postižené, požadují návrat možnosti včleňovat do svých škol intaktní žáky. Tedy vrátit legislativně stav před změnou vyhlášky č. 147/2011.

5/ Nedomyšlená, nedopracovaná inkluze pro střední školy

Na základních školách bude možné pro žáky od 3. stupně podpory řešit ŠVP formou IVP a ještě také úpravou očekávaných výstupů, tedy redukcí učiva až do úrovně těsně nad RVP ZV pro ZŠS (bývalé pomocné školy). Děti budou s jakýmkoli stupněm podpory končit jako žáci s ukončeným základním vzděláním. Budou se tedy moci hlásit na jakýkoli typ střední školy.

Podle názorů učitelů středních škol bude problematické pro děti, které byly několik let na základní škole vzdělávány podle snížených očekávaných výstupů, učit podle běžných vzdělávacích plánů a ještě větší problém by nastal při absolvování závěrečné státní zkoušky. Pro mnoho oborů SŠ není možné snížit laťku, tedy není možné upravit očekávané výstupy i na střední škole.

 

Jana Karvaiová, vedoucí pracovní skupiny UPS

Pokusím se vložit další autentickou zkušenost člověka, jehož jméno znám, ale nebudu ho zde uvádět. Příspěvek budu muset rozdělit do více komentářů, je to dlouhé.

Dobrý den přeji,

ráda bych se zeptala místních odborníků, zastánců inkluzívního vzdělávání, na několik poměrně zásadních záležitostí ohledne připravenosti základních a středních skol na tento druh vzdělávání pro žáky se speciálními potřebami.

Jsem nevidomá a po významném zhoršeni zraku a de facto ztrátě zraku, jsem přestoupila z běžné ZŠ do Školy Jaroslava Ježka, což je typ školy, kterou zastánci inkluzívního vzdělávání neuznávají a považují tento typ škol za něco diskriminujícího, zastaralého a omezujícího práva žáka. Proti tomuto názoru se musím, jakožto bývalý žák takového typu školy, rázně ohradit. Říká se, že jakákoliv fakta neobstojí před ideologií, ale i přesto cítím potřebu vyjádřit se k tomuto tématu, které již delší dobu sleduji.

Zatímco v běžné ZŠ mne nebyli schopni (při nejlepší vůli) poskytnout adekvátní vzdělání (velký počet žáků ve třídě, neznalost práce s těžce zrakově postiženým, absence speciálních výukových pomůcek pro výuku biologie, chemie, matematiky či IT i cizích jazyků atp.), dále byl problém v topologii školy, v uspořádání nábytku na chodbách i ve třídách, nejednalo se o bezbariérové zařízení, jídelna byla pro nevidomého naprosto nevhodná. Problémem byla i tělesná výchova a sport, jelikož běžný učitel TV není pro práci se žáky se speciálními potřebami, zkratka dostatečně vzdělaný. Naprosto jiné to bylo v ZŠ J. Ježka, kde se mně nejenže dostalo kvalitního a adekvátního vzdělání v naprosto všech předmětech, ale mohla jsem se věnovat také sportovním aktivitám, IT zájmovým kroužkům, kurzu sebeobsluhy a prostorové orientace, vaření v kuchyňce atp. Velice jsem také ocenila možnost internátního ubytování a psychologické pomoci, když jsem byla nucena se vyrovnávat s faktickou ztrátou zraku. Škola je, po stránce přívětivosti k postiženým, vybavena naprosto perfektně (výtahy, vodici listy na chodbách, kontrastní označení schodišť a velké nápisy na dveřích, místnosti a chodby uzpůsobené pro pohyb zrakově postižených, jídelna s vodícími pulty), v takové škole je zaměstnán vysoce profesionální personál a učitele se vzděláním v oboru speciální pedagogiky. Neexistovalo, abych neměla fyziku, matematiku, chemii, IT či pracovní výchovu – a to jen díky tomu, že tyto předměty vyučují v oboru vzdělaní pedagogové. I internátní zařízení a školní družinu považuji v této ZŠ za velice dobře fungující a je skvělé, že se ZŠ J. Ježka stará o žáky, kteří to potřebují, již od školky a tito pak mají velice vysoké šance uspět v dospělosti. Vidím to sama na sobě a to jsem do této školy chodila pouhý jeden jediný rok. Naučila jsem se zde nejen to, co bych se mela v 9. třídě ZŠ naučit, ale také psaní všemi deseti na PC, sebeobsluhu, prostorovou orientaci a byla mne poskytnuta odborná psychologická pomoc, abych se lépe vyrovnávala se ztrátou zraku, nemluvě o výuce podpisu nevidomého a o individuálním přístupu učitelů, vychovatelů, kuchařek a dalších zaměstnanců školy. V žádném případě jsem se zde necítila diskriminovaná, omezovaná či segregovaná od "zdravé" společnosti, už proto, že jsme naprosto běžně interagovali s "koukavými" žáky při různých školních projektech. Nedává tudíž jakýkoliv logický smysl, aby se taková zařízení, jako jsou speciální školky a školy, rušila. Jediným výsledkem bude, že kvalifikovaní učitelé s dlouholetou praxí přijdou o zaměstnání, kterému často věnují celý svůj život a snaží se hendikepovaným učinit život co nejhezčím. Praxe jasně ukazuje fakt, že běžné školky a základní školy nejsou na inkluzívní vzdělávání připravené, pedagogičtí pracovníci nemají potřebné vzdělání, zařízení, nemají adekvátní pomůcky a vybavení a trpí tím samozřejmě ve finále ten, jehož zájem chcete zuřivě hájit ve jménu ideologie inkluzívního vzdělávání, totiž postižený žák.

Co se týče středních škol, učilišť, odborných skol atp. je situace úplně stejná s tím rozdílem, že se v takových zařízeních profesoři a vychovatelé potýkají s následky oné inkluze a nepovedené integrace. Nevím, co mně řeknete na to, že mezi studenty přijímanými na střední odborné školy či učiliště pro handicapované, se vyskytují studenti, kteří byli osvobozeni z takových zásadních předmětů, jako je chemie, fyzika a IT, protože si s výukou těchto žáku na ZŠ prostě nevěděli rady. Dokonce vím o případech, kdy na střední školu přešel student, který chodil na běžnou školu a byl osvobozen z chemie, což je na gymnáziu celkem podstatný předmět, nemyslíte? Vychovatelé na internátech se potýkají neustále s tím, že studenti z prostředí integrace postrádají schopnost sebeobsluhy, neumí prostorovou orientaci, neumí si povléci postel, nezvládají úklid svého pokoje atp. A víte proč? Protože v zařízení, do kterého tento žák docházel, nebyl nikdo, kdo by ho tyto základy samostatnosti naučil. Běžte se prosím podívat do nějakých speciálních středních škol či učilišť a promluvte si s pedagogy i nepedagogickými pracovníky, o čem je vlastně realita, protože to buďto nevidíte, anebo nechcete vidět. A na učitelích a vychovatelích je samozřejmě, aby dohnali to, co se zanedbalo.

Jen díky tomu, že jsem dostala adekvátní vzdělání v Obchodní akademii v Nových Butovicích, jsem měla pět let zaměstnání a nyní jsem živnostníkem. Díky tomu, že se jedna o malou školu, řekla bych až rodinného typu a ke studentům je přistupováno individuálně, dostane se tak každému kvalitního vzděláni ve všech předmětech, ať už na oboru OA či na Gymnáziu, OŠ atp. Neexistovalo, abych neměla předměty, jako je účetnictví, ekonomika, statistika, zbožíznalství, obchodní korespondence či zeměpis se zaměřením na odborné vzdělání. O nic jsem nebyla ochuzena a to také díky tomu, že tato škola může poskytnout nejen vysoce profesionální výuku díky odborně vzdělaným pedagogům, ale také potřebné speciální pomůcky a výpočetní a kancelářskou techniku uzpůsobenou pro zrakově postižené. Jsem naprosto přesvědčena o tom, že kdybych neměla možnost studia na tomto druhu školy a byla nucena v rámci inkluze chodit na běžnou OA, byla bych zřejmě v praktickém životě naprosto nepoužitelná a pro zaměstnavatele nezajímavá a nezaměstnatelná, protože by si se mnou profesoři nevěděli rady a chodila bych do třídy, kde by bylo dalších pětadvacet studentů a učitel by na mě neměl tolik času. Zajímavé by také bylo absolvování hodin IT, protože by mě zajímalo, kolik učitelů na ZŠ či SŠ umí vyučovat zrakově postiženého IT a hlavně by mě opravdu vážně zajímalo, kolik učitelů IT umí obsluhovat výpočetní techniku bez zrakové kontroly, bez použití myši, pouze s hlasovým výstupem či braillským řádkem – vsadím se, že jich moc nebude, že? Ono to totiž není tak jednoduché, a pokud to má učitel být schopen kvalitně naučit žáka, potřebuje to sám velice dobře umet, a tudíž by musel navštěvovat poměrně dlouhý kurz obsluhy PC pro nevidomé, který by mu dával alespoň základní povědomí o tom, co to vlastně znamená orientovat se jen pomoci hmatu či sluchu. Nemusím zcela jistě zdůrazňovat fakt, že bez znalosti obsluhy PC s pomůckami, jako je braillský řádek či hlasový vystup a bez ovládnutí práce s operačním systémem a kancelářskými programy a internetem, je takový člověk nezaměstnatelný na trhu práce, a to ani na tom volnem a ani na tom chráněném.

Dříve, než došlo k novelizaci Školského zákona, bylo možné, aby ředitelé SŠ doplňovali, v případě nedostatku hendikepovaných studentů, třídy o "zdravé" studenty. Do takové třídy jsem měla možnost chodit a bylo to úžasně přínosné pro obě strany. My jsme nebyli zavřeni v pomyslném skleníku a učili jsme se fungovat ve většinové společnosti a naši spolužáci se zase praxi učili, jak nám efektivně pomoci a mazaly se i různé předsudky, které "zdrava" veřejnost například o zrakově postižených, mívá. Nejen, že mě tedy na běžný život připravila ZŠ J. Ježka, ale také OA v Nových Butovicích. Nikdo nebyl diskriminován, nikdo nebyl segregován a všechno fungovalo na principu spolužácké výpomoci a výměně zkušeností. V mé třídě neexistovalo nic jako šikana a nikdo se mně neposmíval a ani mně neubližoval kvůli tomu, že nevidím.

Tato škola života a vzájemná osvěta již není, díky naprosto škodlivé novele zákona, možná. Z pro mě naprosto nepochopitelného důvodu, nesmi ředitel takové školy v žádném případě přijmout intaktního uchazeče o studium, i kdyby byla třída poloprázdná. Co je toto za nesmysl? Pokud je něco diskriminační, tak právě toto. Pokud je něco segregační a potlačující práva studentů, tak toto. Je pro mě poměrně těžko pochopitelné, proč jsou takto segregováni hendikepovaní od zdravých, což neprospívá ani jedné ze zainteresovaných stran. Jediný důvod, který mě logicky vzato napadá je to, že jinak by nebylo fakticky a ani morálně platné prosazování inkluzívního vzdělávání, nebylo by totiž vůbec potřeba a argumenty pro jeho prosazování by nebyly absolutně platné. Po prosazení této nesmyslné novely je ale situace úplně jiná, protože najednou je přece třeba hájit naše práva, abychom nebyli segregováni a zavíráni do skleníků speciálních skol, že? Fakt, že tyto skleníky byly vytvořeny novelou zákona a ne pedagogy a vychovateli, ten je třeba odsunout kamsi do pozadí a širokou veřejnost je třeba naopak zásobovat tím, jak je plán inkluzívního vzdělávání pro handicapované úžasně prospěšný a jak to náš vzdělávací systém posune směrem na západ a všichni se budeme mít úžasně, budeme vzdělaní, samostatní a nebudeme traumatizováni životem v těch hrozných speciálních školách, které jsou nemoderní a jejichž existence není morálně obhajitelná a legitimní. Nemělo by Vám, vážení prosazovači inkluzívního vzdělávání za každou cenu, záležet na nás, na hendikepovaných? Pochybuji o tom, protože svými požadavky jdete právě proti tomuto deklarovanému záměru.

Místo toho, aby se stát a neziskový sektor za tyto zaměstnance postavil, hází jim klacky pod nohy a investuje miliony Kč do různých dalších neziskovek bojujících zuřivě za práva nás – diskriminovaných a traumatizovaných postižených, aby se nám žilo lépe a radostněji. Není nic jednoduššího, než se přisát na státní penězovody, vymyslet úžasně prospěšný sociální projekt a tlačit ho naprosto fanaticky do legislativního procesu bez ohledu na zcela zjevná fakta. Chápu, že spoustu "páchačů dobra" v takových neziskovkách najde pěkně teplé místečko a svoji existenci obhajuje potřebou zastávat se trpících hendikepovaných, kteří jsou zavíráni do "skleníků" – speciálních škol. Jestli je na tom celém něco amorálního, tak je to právě vytvoření zdání existence problému diskriminace a segregace hendikepovaných a následné přiživování se na celém programu inkluzívního vzdělávání, který by ale nebylo možné obhájit (a získat na ně prostředky ze státního rozpočtu a fondů EU), kdyby nebylo zákonem zakázáno přijmout do speciální školy intaktního studenta.

Zamysleme se tedy, vážení přátelé, nad tím, kde je vlastně jádro problému a měli bychom konečně přijmout fakt, že inkluzívní vzdělávání nejen, že nikomu nepomůže, ale zato hodně lidem uškodí. Proto, jakožto hendikepovaný občan, naprosto souhlasím s tím, co k této problematice řekl pan prezident republiky Miloš Zeman a velice mě pobouřil fakt, že se ozvalo okamžitě několik desítek a stovek "páchačů dobra" a zahltili média i sociální sítě články na téma, že ten či onen "expert řekl, že ..." – zeptejte se rodičů hendikepovaných žáků a studentů, co si o tom celém mysli, zeptejte se učitelů a zeptejte se také těch hendikepovaných. Kdyby se vynaložené miliony a miliardy použily na opravdu sociálně prospěšné projekty, jako jsou dětské domovy, domy s pečovatelskou službou, vzdělávací organizace a nebo se za tyto prostředky opravily silnice, postavily se nové nemocnice, školy a školky, bylo by to nejen morálně obhajitelné, ale také opravdu prospěšné pro občanskou společnost v České republice.

Věřím, ze se nad mým dopisem alespoň zamyslíte a budete mít vice potřebu vyšetřit si trochu Vašeho drahocenného času a vydáte se do reálného světa - tj. do speciálních skol a promluvíte si s pedagogy, vychovateli a dalšími lidmi, kteří opravdu pomáhají handicapovaným lidem v této zemi.

Jana Karvaiová, převzato z diskuse webu Česká škola

 

Myslím, že bychom se  měli na problém podívat i z hlediska praktické organizace. 
 
Asistent pedagoga:
Bude mít asistent pedagoga i nepřímou pedagogickou činnost, vyřeší se jeho financování pouze na dobu školního roku a ostudné propouštění na prázdniny? Jak se bude řešit problém, kdy asistent pedagoga bude přidělen k žákovi např. pouze na 2 hodiny týdně u opatření 2. stupně. (Tato informace proběhla na semináři k podpůrným opatřením od realizátorů výzvy.) Budou asistenti i na středních školách?
 
Pedagog:
Sníží se pedagogům počet hodin přímé pedagogické práce, když budou muset svou práci více koordinovat mezi sebou i s asistenty pedagoga? 
Za jakých okolností budou ve třídě pracovat 2 pedagogové (opět informace od realizátorů výzvy.), jak budou vymezeny jejich kompetence a zodpovědnost za vzdělávací proces?
 
Výchovný poradce cituji:
V úzké spolupráci se všemi učiteli daného žáka bude pracovník ŠPP u žáka s potřebou podpůrných opatření 1. stupně • Sbírat poznatky o neúspěšnosti (problémech) žáka. • Zadávat učitelům jednotná kritéria pro pedagogickou diagnostiku žáka. • Organizovat pracovní setkání vyučujících, na kterých budou diskutovat o diagnostikou zjištěných skutečnostech, navrhovat podpůrná opatření v 1. stupni podpory. • Koordinovat a sledovat jejich aplikaci a vyhodnocování v praxi. • Koordinovat zpracování závěrů o nedostatečnosti aplikovaných opatření pro potřeby další spolupráce se ŠPZ. • V případě, že to není v kompetenci třídního učitele (záleží na zvyklostech dané školy), informovat o všech postupech zákonného zástupce. V případě žáka ve stupni podpory 2.–5. koordinuje spolupráci školy se ŠPZ • Koordinuje tvorbu IVP a jeho vyhodnocování v termínech v souladu s platnou legislativou. • Sleduje efektivitu využití asistenta pedagoga. • Je garantem naplňování speciálních vzdělávacích potřeb žáka.
 
Zvýší se jeho kompetence? Bude mít i kontrolní pravomoc? Stane se zástupcem ředitele školy pro výchovu, jak bylo navrhováno? Sníží se konečně radikálně povinnost přímé vyučovací povinnosti? Kariérový poradce je uváděn jako samostatná pozice, bude to pravda i v praxi?
 
Školní metodik prevence:
Sníží se konečně povinnost přímé vyučovací povinnosti? Např. v naší škole má při počtu 330 žáků úvazek celý.
 
Věra Slámová
 
 
 

Stanovisko APLA k  problematice integrace a speciálního školství v ČR

- doporučující názor k otázce integrace a speciálního školství pro jednotlivé organizace APLA v jednotlivých krajích.

1)    Pokud má být péče o žáky s postižením v České republice kvalitní a komplexní, speciální školství má v systému nenahraditelné místo. Rozumným přístupem je rozvíjení integrace a zároveň existence speciálních zařízení, která budou vzdělávat žáky, pro které není integrace vhodná, či na integraci žáky speciálním programem připraví. Praxe prokázala, že integrace není velmi často vhodná pro žáky s těžkým problémovým chováním, s duální psychiatrickou diagnózou, s těžkým mentálním postižením, s nízko funkčním autismem a aktuálně i pro žáky s těžkým handicapem z výrazně sociálně znevýhodněných rodin.

2)   Integrativní i speciální vzdělávání má své výhody a nevýhody. Nejvhodnější postup je obvykle zvažován týmově a opírá se o názor rodičů, předškolního zařízení a poradenského pracovníka. Nucená volba ať již jedním či druhým směrem je považována za nevhodné řešení. V případě týmového rozporu má hlavní slovo ve volbě vhodného typu školy rodič. Mnozí rodiče si přejí docházku do školy speciální, protože speciální škola je dítěti a jeho rodině schopna nabídnout komplexnější servis a umožní lépe rodině, která je sociálně znevýhodněná handicapem dítěte, zadaptovat se v běžném životě. Pokud jsou poskytované služby rodině komplexní, má rodina větší šanci udržet dítě v rodině a nemusí volit pobyt dítěte v ústavu sociální péče.

Existuje celá řada rodin, které úspěšně integrovaly dítě, i přes těžší mentální handicap. Pozitivní výsledek vyžaduje vysokou motivaci a angažovanost rodičů a úzkou spolupráci se školou. Výsledky mohou být i nad očekávání velmi pozitivní. 

Na druhou stranu existují děti, které nároky běžné školy i přes individuální přístup nezvládnou, začnou být depresivní, mají různé neurotické obtíže (enuréza, tiky, koktavost apod.), odmítají do školy docházet a celkově psychicky v běžném prostředí trpí (rozvinou se například i příznaky školní fobie).  Pro tyto děti je speciální škola vhodným řešením. Některé děti dokonce nejlépe zvládají domácí výuku.

3) O speciálním školství se nelze vyjadřovat pouze jako o segregačním, protože na základě speciálního přístupu naopak umožňuje zařazení žáků do společnosti. Segregací naopak často končí integrované dítě, které nezvládne pro něj příliš obtížné běžné prostředí, a personál bez zkušeností a speciálního tréninku se o něj nedokáže postarat. Mnohá integrující zařízení pak stejně způsobují segregaci klientů výběrem a odmítnutím klientů, kteří mají například příliš problémové chování. Speciální zařízení je pak jediné, které umožní dítěti a jeho rodině fungovat v rámci svého funkčního rámce a zamezí tak rezignaci rodiny a umístění dítěte do ústavu.

4)  APLA ČR háji oprávněnost integrativního i speciálního přístupu  bez ohledu na míru nebo typ mentálního postižení, vyžaduje při rozhodování individuální přístup a za stěžejní považuje rozhodnutí, motivaci a celkovou situaci rodiny. Úkolem poradenského pracovníka je seznámit rodinu s výhodami a nevýhodami určitého typu volby s přihlédnutím k osobnostním charakteristikám dítěte. APLA ČR ostře vystupuje  proti plošnému rušení ať už integrativního či speciálního přístupu, naopak nabádá ke spolupráci mezi oběma resorty /základní běžné a speciální školství/ a k zajištění prostupnosti obou systémů. 

Za APLA ČR: PhDr. Kateřina Thorová, Ph.D., předsedkyně, Mgr. Martin Polenský, Mgr. Zuzana Žampachová

 

Úloha speciálních škol v dnešním systému školství

Motto:

„Naši učitelé nesmějí být podobni sloupům u cest, jež pouze ukazují, kam jít, ale sami nejdou.“                                 (J. A. Komenský)

Téměř třicet let působím jako nevidomá učitelka ve speciální střední škole, Praha 5, Radlická 115. Do této školy, která během své existence měnila několikrát svůj název a dnes se jmenuje Gymnázium pro zrakově postižené a Střední odborná škola pro zrakově postižené, jsem nastoupila v roce 1985 po ukončení studia na FF UK obor český jazyk - dějepis. Třicet let je dlouhá doba nejen v životě jednotlivce, ale i v historii jedné školy. Ráda bych se ohlédla zpět a vyhodnotila postavení naší školy v kontextu speciálního školství, které se vyvíjelo od segregace před rokem 1989 k dnešním snahám o integraci až k budoucí vizi inkluzívního vzdělávání.

Když jsem nastoupila do školy, fungoval v naší zemi jednotný systém vzdělávání. Žáci s různým postižením byli vzděláváni formou segregované čili selektivní výchovy výlučně ve speciálních školách, které se diferencovaly podle jednotlivých typů postižení a na školách základních také i podle míry postižení. Cílem těchto škol byla integrace žáků do společnosti, která však byla realizována až po segregované edukaci. Ve školách pracovali speciální pedagogové podle speciálních osnov, se speciálními pomůckami, metodami i postupy. Zároveň jsem si uvědomovala, že tento způsob vzdělávání přinášel a stále přináší s sebou mnohé nevýhody. Žáci byli přes týden na těchto internátních školách izolováni od své rodiny, od socializačních vlivů i od běžného prostředí. Chyběly jim manuální dovednosti v oblasti sebeobsluhy, nedokázali řešit každodenní problémy, které život přináší. Objevoval se i názor, mnohdy opodstatněný, že výuka ve speciálních školách je méně náročná a požadavky kladené na žáky jsou nižší než na běžných školách.

Po roce 1989 se změnila naše společnost a s ní i celý školský systém. Dnes mají žáci s postižením možnost volby. Jde o duální systém, ve kterém paralelně funguje vzdělávání v integraci i na speciální škole. Integrace znamená, že žáci s určitým postižením mohou s určitou podporou navštěvovat běžné školy. Integrace může být individuální, skupinová a do nedávné doby mohla být i preventivní čili „obrácená“. Výhodou integrace je skutečnost, že běžná škola je v blízkosti bydliště žáka. Žák se speciálně-vzdělávacími potřebami na těchto běžných školách pracuje podle IVP ve spolupráci s asistentem pedagoga a rovněž spolupracuje s odborníky SPC. Výrazně stoupá význam pedagogicko-psychologických poradenských služeb. Jejich cílem je spolupracovat s rodiči, s běžnou školou, ve které je žák integrován, a pomoci mu při volbě povolání. Poradenskými pracovníky v běžných školách jsou výchovní poradci, popřípadě školní psycholog a speciální pedagog. Integrovaný způsob výchovy a vzdělávání chápu jako jednu z možností, jak připravit žáky se zrakovým postižením na zapojení do širší společnosti. Může to být pouze za předpokladu, že běžná škola zajistí podmínky – kompenzační pomůcky, snížený počet žáků ve třídě, ale především připravenost pedagogů i ostatních žáků. I přes veškerou snahu není každý žák schopen tuto integraci zvládnout. V případě, že je integrace neúspěšná, může žák zvolit školu speciální.

K nám do školy přicházejí nejen žáci ze základních škol pro zrakově postižené, ale velmi často právě z integrace. Nejčastější důvody, proč se žákům s postižením jeví výuka na běžných školách náročná a proč dávají přednost studiu na speciální škole, jsou tyto: U intaktních spolužáků vzbuzují posměch, vyskytuje se i šikana. Chybí ve třídě kamarádi. Pro žáka se zrakovým postižením pobyt mezi těmito spolužáky je psychickým zatížením. Žák trpí pocitem méněcennosti. Chybí odborná připravenost pedagogů. Až na výjimky neovládají Braillovo písmo. Neumějí poskytnout potřebný výcvik s moderními kompenzačními pomůckami. Neumějí pracovat s postiženým žákem. Někteří neakceptují zrakovou vadu. Vybavenost školy potřebnými pomůckami je nedostačující. Počet žáků ve třídě neumožňuje individuální přístup pedagoga k žáku.

Velmi dobře si uvědomuji, že ztráta zraku znamená vždy vážný zásah do osobnosti žáka. Ten si své omezení uvědomuje a často se dostavuje komplex méněcennosti. Zhoršení nebo dokonce ztráta zraku během studia je traumatizující. Takový jedinec se musí zbavit strachu a musí opět získat jistotu a vnitřní klid pro své studium. Žák se většinou naučí žít se svou vadou a považuje se za člověka pouze s určitým omezením. Pod odborným vedením speciálních pedagogů si u nás žáci během studia uvědomují, že jsou aktivními tvůrci své existence. Je důležité, jak vnímají sami sebe, jaký dají smysl a cíl svému životu. Cílem je, aby posilovali to, čeho si oni sami konkrétně u sebe cení. Poznávají, jaké jsou jejich silné stránky a následně se je snaží využít ve vztazích s druhými lidmi, ve volném čase i ve studiu. Žáci získávají pozitivní myšlení, pozitivní emoce a radost z úspěchu. I přesto si tito mladí lidé uvědomují, že mají díky svému postižení omezené možnosti uplatnění. Na trhu práce je silná konkurence, a proto žáci s postižením musí být stejně dobří, ne-li ještě lepší, než jejich vrstevníci bez postižení. Přála bych si, abych pro ně byla inspirací, že i přes svůj handicap mohou dosáhnout středního i vysokoškolského vzdělání a následně i odpovídající zaměstnání.

Díky „obrácené“ integraci jsme v minulosti mohli přijímat do naší školy intaktní žáky. Tento způsob integrace se mi jeví velmi prospěšný, protože umožňuje sociální interakci a společné vyučování žáků handicapovaných a intaktních.

Speciální pedagog musí respektovat zásady zrakové hygieny. Např. jinde bude sedět ve třídě světloplachý žák, trpící šeroslepostí či s nízkým vízem. Žák využívá reedukační a kompenzační metody. Reedukace zraku znamená každodenní používání zbytků zraku i světlocitu. Tato metoda vede k posílení činnosti postižených funkcí. Kompenzace zraku využívá hlavně jiné smysly, především sluch a hmat. Ke každému žáku speciální pedagog přistupuje individuálně vzhledem k jeho možnostem a potřebám.

V naší škole stále více přibývají žáci se souběžným postižením více vadami. To přináší i vyšší nároky na práci speciálních pedagogů. Vícenásobné postižení s sebou nese obtížnější komunikaci, snížené motorické schopnosti a tím zvýšené nároky na individuální přístup. Častá je kombinace zrakového a sluchového postižení. U žáků s poruchou autistického spektra musí pedagog dbát na pravidelnost prováděných činností. Každé narušení tohoto pravidla vyvolává u postiženého zbytečný zmatek a nervozitu.

Když k nám přicházejí žáci, zejména přicházejí-li ze škol hlavního proudu, mnozí z nich nemají základní pracovní dovednosti a nemají návyky. Teprve se učí zapisovat poznámky a vystihnout, co je podstatné a co ne. Slabozrací žáci používají v mých předmětech (dějepis, společenské vědy) učebnice pro běžné školy. Žáci se zbytky zraku a nevidomí měli k dispozici až do nedávné doby její namluvenou podobu na audiokazetách. Dnes jsou učebnice v elektronické podobě a každý žák má možnost si ji stáhnout do svého PC. Poznámky žáci zapisují do notebooků nebo do sešitů se širšími řádky větším písmem psacími potřebami, které zanechávají širší stopu. Žáci s poruchami učení, čtení, psaní, nebo pozornosti mají zápisy z hodin předem k dispozici. Měly by vyhovovat potřebám žáků se zrakovým postižením, tj. text psaný bezpatkovým písmem Arial v dostatečném zvětšení. Někteří žáci přecházejí v důsledku zhoršení zraku k Braillovu písmu, jehož výuka probíhá podle individuálních potřeb žáků. V hodinách dějepisu mohou žáci využívat haptické pomůcky, například reliéfní globus, mapy a ukázky jednotlivých uměleckých slohů. Nedílnou součástí výuky společenskovědních oborů jsou audiovizuální ukázky.

Žák se zrakovým postižením se neobejde bez kompenzačních pomůcek zejména při práci s informacemi, tj. při práci s textem a s Internetem. A právě v této oblasti šel vývoj kupředu. Zatímco před třiceti lety měl žák k dispozici pražskou tabulku a bodátko pro stručný zápis nějaké poznámky, pak ve škole se neobešel bez Pichtova psacího stroje. Výbavu dovršil cívkový a kazetový magnetofon. Slabozraký žák používal pro práci do blízka různé lupy, například stojánkové, ruční, s osvětlením, dalekohledové systémy pro čtení z tabule. A jak to vypadá s kompenzačními pomůckami dnes? V posledních letech v důsledku rozvoje informačních a komunikačních technologií došlo k prudkému vývoji elektronických kompenzačních pomůcek. Žák si může vybrat z celé řady těchto pomůcek podle míry svého postižení. Hodně rozšířenou pomůckou je digitální čtecí zařízení. Jde o počítačovou sestavu, která má buď hlasový či hmatový výstup v podobě braillského řádku. Další skupinu kompenzačních pomůcek tvoří elektronické zápisníky. Jedná se o běžný notebook vybavený speciálním softwarem, aby ho mohl užívat i nevidomý. Dále se užívají specializovaná zařízení zkonstruovaná podle potřeb zrakově postižených. Tato zařízení obvykle nemají obrazovku, mají hlasový a někdy také hmatový výstup. Příkladem takového zápisníku byla po dlouhou dobu oblíbená Eureka. Nejen ke čtení, ale také k prohlížení obrázků slouží kamerové lupy.

Všechna tato speciální vybavení jsou finančně nákladná.

Na závěr bych se ráda zmínila o současném trendu „inkluzívního vzdělávání“, jehož cílem by mělo být společné vzdělávání všech žáků v hlavním proudu, tedy i žáků s postižením. Inkluzi chápu spíše jako optimalizovanou integraci, v níž se žáci nedělí na žáky postižené a bez postižení, tj. na ty, kteří mají a nemají speciální vzdělávací potřeby, ale jedná se o jedinou heterogenní skupinu žáků. Společnost musí změnit myšlení a chování, teprve pak bude připravena na úplné začlenění osob s postižením. Zároveň musí dojít ke změně profesní přípravy pedagogů na učitelské povolání. Úspěšná inkluze tedy vyžaduje nejen kompetentní odborníky, ale i vytvoření technických, organizačních, prostorových a finančních podmínek. Za těchto předpokladů je dlouhodobý trend inkluze jistě reálný. Otázkou zůstává, jak bude možné ověřit vhodnost inkluze u jednotlivých žáků s postižením. Rodiče žáka se speciálními vzdělávacími potřebami by měli mít možnost volby vzdělávací cesty i v budoucnu. Proto jsem přesvědčena o nutnosti existence speciálních škol a o jejich důležitém místě v našem systému školství.

PhDr. Eva Zichová , Gymnázium pro zrakově postižené a Střední odborná škola pro zrakově postižené, Praha 5, Radlická 115

 

Seznam použité literatury

Lechta V. (2010). Základy inkluzivní pedagogiky, Portál Praha, ISBN 978-80-7367-679-7

Matysková K. (2009). Kompenzační pomůcky pro osoby se zrakovým postižením, Okamžik Praha, ISBN 978-80-86932-24-8

Keblová A. (1996). Integrované vzdělávání dětí se zrakovým postižením, SEPTIMA Praha, ISBN 80-85801-65-5

PhDr. Marcel Chládek, MBA, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, Karmelitská 7, 118 12 Praha 1

V Praze 12. února 2015

Podání ve věci vyhlášky 147/2011

Vážený pane ministře,

chtěli bychom se na Vás obrátit se žádostí o pomoc ve věci nápravy legislativy, kterou lze v současné podobě asi nejlépe popsat jako zákonem podporovanou segregaci a diskriminaci zdravotně postižených žáků speciálních škol.

Problém představuje Čl. 1 odst. 3 vyhlášky 147/2011. Ten totiž v aktuálně platné podobě fakticky znemožňuje přijímání intaktních žáků na speciální školy, což pro žáky se zdravotním postižením takového charakteru, že se nemohou integrovat v běžných školách, znamená segregaci do kolektivů, ve kterých se setkávají pouze s dalšími postiženými. Žádáme Vás o prosazení opětovného povolení již vyzkoušeného a funkčního modelu, tj. možnosti studia intaktních žáků na základních a středních školách pro zdravotně postižené, tak jak tomu bylo před přijetím aktuálně platného znění výše zmíněné vyhlášky.

Školní kolektiv představuje pro žáky základních i středních škol prostředí, které je vysoce důležité pro jejich integraci do společnosti a zapojení do života. Současná verze zákona ovšem žáky s nejtěžším postižením, pro které je úspěšná integrace v běžných školách téměř nebo zcela nedostupná, odsuzuje k začlenění do kolektivu, který je přesným opakem toho, oč by mělo úsilí o začlenění zdravotně postižených do společnosti usilovat. Místo toho, aby se vzdělávali v prostředí, ve kterém budou v denním kontaktu s nepostiženými vrstevníky, jsou v důsledku výše zmiňované vyhlášky uzavíráni mezi podobně postižené způsobem, který se zde naposledy vyskytoval za takzvaného minulého režimu.

Je asi zbytečné spekulovat o důvodech, které vedly ke vzniku tohoto stavu. Není to první chyba v historii legislativy regulující české školství a asi ani poslední. Analyzovat to, proč současný zákon shrnuje pod termín speciální škola jak školy pro zdravotně postižené, tak jiné typy škol, aktuální situaci neřeší. Je to ale situace, která škodí zdravotně postiženým a znevýhodněným. Situace, která ohrožuje další fungování speciálních škol pro zdravotně postižené a tedy budoucí vzdělávání přesně těch, kteří jsou už tímto stavem poškozováni. Situace, která představuje jasný případ diskriminace části společnosti, která se jen obtížně může bránit, totiž zdravotně postižených dětí. A k dovršení ironie je to situace, která je ekonomicky nesmyslná, takže argument financemi postrádá logiku.

Náklady na vzdělávání intaktních, tedy nepostižených žáků a studentů, jsou na speciálních školách stejné jako na běžných, alespoň v tom smyslu, že škola dostává na stejného studenta stejnou částku. Náklady na vzdělávání zdravotně postižených jsou na běžných školách sice teoreticky stejné jako na speciálních, ale toho je možné docílit pouze zhoršením podmínek pro postiženého, protože stejné speciální pomůcky, které jsou na speciální škole k dispozici více žákům, si škola s jedním nebo několika málo zdravotně postiženými, navíc s postiženími různého druhu, nemůže dovolit. V některých případech, je integrace dražší, ale peníze na ni přicházejí různými kanály a nejsou tak viditelné.

Praktické zkušenosti mnoha speciálních pedagogů, kteří jsou se situací v každodenním kontaktu, navíc v mnoha případech hovoří proti snahám o maximální integraci a inkluzi. Speciální školy, ve smyslu škol pro zdravotně postižené, se totiž neustále znovu a znovu setkávají s případy dětí, u kterých pokus o integraci selhal nebo vyloženě uškodil. Příčiny jsou různé, například nepřijetí postižených kolektivem až vyslovená šikana, špatný odhad stavu a schopností postiženého, nedostatečné zkušenosti mnoha běžných pedagogů s konkrétním postižením nebo zhoršení zdravotního stavu postiženého v průběhu studia. Dochází i k tomu, že postižený školu absolvuje pouze díky úlevám, které balancují na hraně zákona, a které přitom ve svém důsledku poškozují šance postiženého pro další studium nebo pracovní uplatnění. Do statistických kolonek sice lze zanést další takzvaně úspěšně integrované, ale ze statistik se vytrácejí následky způsobu, kterým k tomu došlo. Například nevidomý, který byl zproštěn výuky informatiky, protože vyučující běžné školy nedokáže vzdělávat studenta, který s počítačem musí pracovat poslepu, a který tak školu opouští pologramotný v situaci, kdy práce s využitím počítače je dnes jednou z mála možností pro pracovní uplatnění takto postiženého člověka a kdy počítač je pro něj nezbytnou pomůckou i v mnoha jiných situacích.

Náprava by přitom znamenala pouze návrat ke staršímu, už osvědčenému modelu. Stačilo by znovu upravit pár vět v jedné vyhlášce, podobně jako došlo k úpravě například legislativy, týkající se lázeňství. Současné vzdělávání zdravotně postižených a intaktních, nebo jen lehce zdravotně znevýhodněných dětí na speciálních školách bylo ještě možné před třemi lety a dobře se osvědčilo. Pro zdravotně postižené představovali jejich zdraví spolužáci další kontakt s normálním světem, pomoc a podporu. Pro intaktní žáky škola na oplátku poskytovala menší kolektiv, ve kterém má učitel víc času na každého studenta, a naučila je žít s jejich postiženými spoluobčany. Pro mírně postižené, kterých by se integrace na běžných školách netýkala, a na studium speciální školy by v současnosti neměli nárok, to představovalo ideální řešení.

A tak se ptáme, co brání nápravě? Existují nějaké racionální důvody, proč legislativu neupravit do stavu podobného nedávné minulosti, nebo i lepšího, který by opět zmenšil diskriminaci zdravotně postižených? Rádi bychom totiž věřili, že náprava přijde a že přijde brzy, protože každý školní rok, o který se zpozdí, páchá neodstranitelné škody ve vzdělávání žáků, ke kterým byl svět už tak dostatečně krutý.

S pozdravem

Ing. Martin Žďánský, PhDr. Eva Zichová, Ing. Jana Navrátilová - speciální pedagogové

Gymnázium pro zrakově postižené a SOŠ pro zrakově postižené, Radlická 115, 158 00 Praha 5

Reakce k tématu inkluze

Učím na Gymnáziu pro zrakově postižené a Střední odborné škole pro zrakově postižené v Praze 5 ekonomické předměty. Se svými kolegy - Evou Zichovou a Martinem Žďánským jsme se koncem loňského roku obrátili na tehdejšího ministra školství, legislativní odbor vlády, na poslaneckou sněmovnu. Žádáme o změnu vyhlášky č. 147/2011, ve které je zrušena obrácená integrace žáků intaktních na speciální školy. V letošním školním roce nám ve čtvrtých ročnících odmaturovali poslední "zdraví" žáci, které jsme mohli integrovat před účinností této vyhlášky z Dobešovy dílny. Do té doby jsme mohli integrovat 25 % intaktních žáků.

Myslím si, že laická veřejnost, možná ani odborná mimo speciální školství netuší a nevidí postupné doplňování dílků skládačky vedoucí k faktické likvidaci speciálního školství. Jak jste správně napsal - určité lobbistické skupiny si z procesu inkluze udělaly obrovský byznys. 

Začalo to z mého pohledu skrytě už tehdy, když se název speciální školy objevil jako nový název zvláštních škol a  veřejnost začala být "masírována" tím, jak je určitá skupina romských dětí nespravedlivě dávána do speciálních škol. Pokud by někdo v podnikatelské sféře začal používat zavedený název jiné firmy, jednalo by se o nekalou soutěž a byl by tvrdě sankcionován. Ve školství to prošlo, aniž by se kdokoliv ohradil. Došlo k účelové diskreditaci speciálního školství, které s romskou docházkou nemá nic společného.

Další problém vidím v tom, že na speciální školy už nemohou nastoupit učitelé bez "specky". Neumím si představit, že učitelé odborných předmětů - mezi něž také patřím - budou 4 roky studovat vysokou školu (ne pedagogickou fakultu), pak 2 roky DPS, pak půjdou studovat speciální pedagogiku na UK a pak teprve půjdou pracovat. Speciální pedagogiku jsme vystudovali, až když jsme začali jako odborní učitelé na speciálních školách učit. Tento systém je průchodný (možná) pouze pro ZŠ, kde vesměs učí absolventi pedagogických fakult. 

Stejné podmínky - tj. vystudovaná speciální pedagogika - nejsou požadovány po těch, kteří integrují. 

Největší problém vidím v tom, že vždycky budou kombinovaně postižení žáci, kteří nemohou být integrováni, nebo být integrováni nechtějí. Díky této vyhlášce nemají šanci potkat se se svými zdravými spolužáky. Je to škoda pro obě skupiny, protože se jednou budou v reálném životě potkávat a nebudou spolu umět komunikovat. 

A jako poslední velký problém vidím, že nebyl oficiálně přijat kodex asistenta pedagoga. I k nám nastupují žáci z integrace, kde za ně vše dělal asistent pedagoga. Stává se, že tito žáci jsou  v podstatě negramotní, protože za ně vše dělal asistent. Průšvihem se to stává na středních školách tehdy, pokud rodič záměrně vydává práci asistenta za práci svého postiženého dítěte a chce, aby za ni byl žák hodnocen.

Jana Navrátilová

Několik otevřených řečnických otázek pro Mgr. Krásu, předsedu Národní rady osob se zdravotním postižením České republiky

Vážený pane magistře,

     poslední věta Vaší tiskové zprávy ze dne 15.1.2015 (viz příloha) zní: „Segregace ve vzdělávání by nutně vedla k vytváření ghett osob se zdravotním postižením.“  A v předchozím textu: „ ……integrace osob se zdravotním postižením, a to nejen ve vzdělávání, ale i v dalších oblastech života.“

     Pane Kráso, proč se, řečeno Vašimi slovy, segregujete členstvím v Národní radě osob se zdravotním postižením a vytváříte ghetto jako její předseda? Jak to, že nejednáte jménem nějaké organizace hlavního společenského proudu?  Vaše proklamace jsou v rozporu s Vašimi činy.

     Používat výrazy segregace, ghetto, ústav apod. v souvislosti se vzděláváním mně není vlastní, a proto si dovoluji přejít na smířlivější tón. Zdravotně postižené sdružují společné potřeby (problémy, zájmy, osudy, sporty.. …). Domnívám se, že to mohou být důvody i Vašich aktivit v NRZP. Proč tuto možnost odepírat postiženým dětem, které ještě mnohé nevědí, obtížně se mohou bránit a rozhodují za ně převážně zdraví?

     Vážený pane předsedo, nejsem zastáncem vzdělávání výhradně ve speciální škole, jak tomu bylo dříve, ani zastáncem vzdělávání výhradně v běžné škole, jak je trendem dnes. To je druhá a nebezpečná krajní mez. Nejde o to buď a nebo. Existuje více různých způsobů vzdělávání postižených a více typů škol: speciální školy, speciální třídy v běžné škole, vzdělávání v běžné škole, domácí vzdělávání, individuální vzdělávací program, vzdělávání v církevních, soukromých, státních, krajských nebo obecních školách. Každý typ školy má své priority, ale vzdělávání v nich je a musí být plnohodnotné, protože vychází z téhož rámcového vzdělávacího programu stanoveného ministerstvem školství. Jeden z mnoha příkladů různých priorit:  Organizace na podporu inkluzivního vzdělávání vyžadují asistenty pedagoga k postiženému dítěti v běžné škole. Priorita Školy Jaroslava Ježka je jiná, vychovat z nevidomého dítěte samostatného a soběstačného člověka, který asistenta ke svému životu nepotřebuje. Co je lepší? Rozumím dobře Vaší tiskové zprávě, že za plnohodnotné považujete pouze vzdělávání v běžné škole?

     Rodiče si zatím ještě stále mohou zvolit pro své dítě nejvhodnější způsob vzdělávání a typ školy. Jejich volba by měla být informovaná, ale svobodná už není, pokud jsou zastrašováni výrazy „segregace, ghetta, ústavy“. Již současná legislativa diskriminuje jiné vzdělávání postižených než vzdělávání v běžné škole a další omezení se připravují. Jsem zastáncem toho, aby byla rodičům zachována možnost široké, informované a svobodné volby.

     Velké množství organizací se zabývá podporou tzv. inkluzivního vzdělávání s celkovými náklady v řádech miliard korun na svou činnost, ale málokterá z nich pracuje přímo s postiženými dětmi. Tato práce zůstává na učitelích ve školách. Kolik peněz dostávají běžné školy na vzdělávání zdravotně postižených? Také v řádu miliard? Nestala se podpora inkluze výnosným zaměstnáním?

     Většina organizací na podporu inkluzivního vzdělávání se obrací se žádostmi o pomoc, radu, výzkum, dotazníkové šetření atd. na speciální školy. Proč právě na ta „ghetta a segregující ústavy“?

Praha, 22. ledna 2015

Mgr. Jan Hájek, ředitel
Škola Jaroslava Ježka
Mateřská škola, základní škola, praktická škola a základní umělecká škola pro zrakově postižené
Loretánská 19, Praha 1
www.skolajj.cz

P.S.

Nezaměňujte inkluzi se vzděláváním v běžné škole a segregaci se vzděláváním ve speciální škole. Nejsou to synonyma. Je více příkladů, kdy je postižené dítě v běžné škole segregováno a ve speciální škole probíhá úspěšně inkluze se zdravou majoritou. Speciální školy to mají s inkluzí snazší, zdravých je kolem zaplaťpánbůh dost. Ale jak běžné školy zajistí kontakty se stejně postiženými? Budou si muset své „ghetto“ najít až po „úspěšné inkluzi“?

 

Aktivistické inkluzi NE, informované volbě ANO

Tisková zpráva Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých ČR, z. s.

Pátek, 16. ledna 2015

K výrokům prezidenta Miloše Zemana o inkluzivním a segregovaném vzdělávání zdravotně postižených dětí se prostřednictvím televize a tiskové zprávy vyjádřilo již několik odborníků, politiků a představitel Národní rady organizací zdravotně postižených. Předpokládám, že představitel Národní rady hovořil pouze za ty skupiny zdravotně postižených, které zastupuje (tedy především tělesně a mentálně postižené a duševně nemocné), nikoli za nevidomé a slabozraké, které nezastupuje, neboť jejich reprezentativní organizace není členem Národní rady již 7 let.

Prezidentova zdrženlivost, pokud jde o stoprocentní správnost inkluzivního vzdělávání zdravotně postižených dětí, má jisté racionální jádro. U dětí nevidomých je to natolik názorné, že lze o účelnosti inkluzivního vzdělávání na základních a středních školách dokonce pochybovat. Nevidomý žák nepotřebuje širší dveře, výtah, rampu či upravenou umývárnu, nevidomý žák se musí alternativním způsobem vzdělávat – nečte běžné písmo, nepíše běžné písmo, nevidí na graficky sdělované pokyny. Zde nastupuje asistent, který žákovi celý den pomáhá. Dítě zpravidla samo nečte, poslouchá jen mluvení počítače a taky velmi málo píše; výsledkem je funkční negramotnost, snadno doložitelná žalostnými výstupy psaného projevu dospělých nevidomých, kteří prošli inkluzivním vzděláváním.

Zastánci inkluze často argumentují nutností přímého styku zdravotně postiženého (v našem případě „nevidomého“) dítěte s ostatními dětmi ve třídě v zájmu navazování normálních kamarádských vztahů. Myslíte, že byste o přestávce navazovali kamarádský kontakt se svým nevidomým spolužákem - například za účelem provedení nějaké nezbednosti, kdyby mu stála po celou dobu za zády cizí dospělá osoba? Jednoduše platí, že se nevidomé dítě skamarádí se svými zdravými vrstevníky daleko spíš při mimoškolních činnostech než ve škole, takže i v popsaném případě argument nutnosti inkluzivního vzdělávání pokulhává.

A co nabízí segregované vzdělávání? Nadstandardně vybavené speciální školy i zázemí; třídy nanejvýš o deseti dětech; kvalifikované učitele; individuální podchycení a rozvíjení vloh žáků atd. Děti jsou nuceny číst a psát, protože učitelé jejich písmu rozumějí. Když děti ze školy vyjdou, jsou konkurenceschopnější než děti z inkluze.

Na závěr trochu pozměňme slovník a všechno bude vypadat hned daleko růžověji: místo „segregované vzdělávání“ říkejme „exkluzivní vzdělávání“ a místo „ghetta“ říkejme „společenství“. Bohatí lidé upřednostňují vzdělávání svých dětí v exkluzivním prostředí uzavřených společenství sobě rovných. Rodiče nevidomých dětí, ač často nikoli bohatí, mají stejnou možnost. Je na nich, dokud jim to nerozumný aktivistický předpis nezakáže, zda zvolí inkluzi či exkluzi.

Rudolf Volejník, viceprezident

Kdo jsme

Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR, z. s. (SONS) je celostátně působící spolek nevidomých a slabozrakých občanů, jejich rodinných příslušníků, přátel a příznivců s téměř deseti tisíci členů. Má oblaswtní odbočky a pracoviště služeb téměř ve všech bývalých okresech republiky. Více na www.sons.cz nebo www.informace.sons.cz.

 

TISKOVÁ ZPRÁVA

Národní rada osob se zdravotním postižením ČR považuje vyjádření pana prezidenta ve věci vzdělávání dětí se zdravotním postižením za nešťastné a nepřijatelné. Pan prezident pravděpodobně nemá dostatek informací o integraci dětí a studentů se zdravotním postižením do běžných škol.

Ve studijním roce 2013/2014 studovalo na mateřských, základních a středních školách celkem 1 615 079 žáků. Z tohoto počtu bylo 103 198 žáků a studentů se zdravotním postižením. Integrovalo se do běžného školství 53 861 žáků a studentů. To je více než polovina.

Vyjádření prezidenta republiky k inklusivnímu školství „děti jsou daleko šťastnější, když jsou zasazeny do rovnocenné komunity“ není pravdivé a neodpovídá realitě. Prezident dále uvedl, že je proti slučování handicapovaných dětí s nehandicapovanými v běžných školách. Toto vyjádření je v rozporu s Úmluvou OSN o právech osob se zdravotním postižením a s dalšími dokumenty, které byly přijaty na úrovni Evropské unie nebo Rady Evropy.  Prezident republiky by měl vysvětlit svoje slova a NRZP ČR by přivítala společnou schůzku s panem prezidentem, abychom mu mohli osvětlit, co znamená integrace osob se zdravotním postižením, a to nejen ve vzdělávání, ale i v dalších oblastech života. Pana prezidenta jsme již jednou požádali o schůzku, bohužel na naši žádost nereagoval.

V současné době se projednává novela školského zákona, která má dále zlepšit podmínky integrace žáků se zdravotním postižením ve vzdělávání. Naším cílem je umožnit co největšímu počtu dětí a žáků se zdravotním postižením navštěvovat běžné školy a účastnit se plnohodnotného vzdělávání. Segregace ve vzdělávání by nutně vedla k vytváření ghett osob se zdravotním postižením.

V Praze dne 15. 1. 2015

Mgr. Václav Krása

Předseda NRZP ČR

Inkluze

V posledních měsících velmi často používané slovo, pokud jste něco četli o školství. Inkluze je vzdělávání všech dětí v hlavním vzdělávacím proudu.  V jedné třídě se tak spolu vzdělávají děti zdravotně postižené, nadané, děti cizinců, děti jiného etnika i většinové společnosti.

S tímto je spojeno splnění určitých podmínek pro dobré zvládnutí takového úkolu.

Jedná se o plné finanční zajištění inkluze, zajištění znalostí pedagogů např. o různých typech postižení dětí, možnost mít ve třídě asistenta, nebo dokonce asistentů více. Mít dostatek pomůcek a školních potřeb. Je třeba, aby byl dostatek poradenských zařízení, která budou s učiteli konzultovat problémy a pomáhat jim.

Letos byl přijat nový školský zákon, který inkluzi tzv. podpořil. Jedná se o zavedení podpůrných opatření, která škola musí žákovi zajistit. S tím má být spojeno i financování těchto podpůrných opatření. Zatím vznikají prováděcí vyhlášky, jejichž obsah nikdo nezná. Bude zde nějaký „ceník“ výkonů a podpůrných opatření, aby škola měla opravdu nárok žádat o peníze a opravdu je dostala? Bude moci ředitel o peníze žádat kdykoli v průběhu školního roku (např. pokud se mu postižené dítě přistěhuje nebo bude v průběhu roku diagnostikováno nově)? Podle hrubých odhadů by inkluze měla stát několik miliard ročně navíc k současnému rozpočtu. Zatím se hovoří o financování z fondů EU. To ale není správné. Pokud chceme mít inkluzívní školství, musíme ho financovat plně z rozpočtu státu a fondy by měly zajišťovat nějaké nadstandardní služby. O jakémkoli navýšení rozpočtu kapitoly školství o několik miliard učitelé pochybují.

Podle některých novinových článků to vypadá, jakoby Česká republika byla zaostalá, co se inkluze týká. Přitom mnohé školy již dávno zapojují různé děti, aniž by pro to měly odpovídající podmínky a peníze. Většinou jde o děti tělesně postižené, děti s lehčími smyslovými vadami, děti cizinců či děti ze sociálně slabého prostředí. Někdy je to práce úspěšná, jindy není. O těch úspěšných se píše, o těch neúspěšných příliš ne nebo vůbec ne.  I přesto za tuto snahu je třeba učitelům poděkovat. Jde ale o to, že k zvládnutí práce s postiženými dětmi často nestačí entuziasmus učitele, jeho dobrá vůle a snaha. Některé děti mají určitá specifická postižení, která vyžadují velmi odbornou péči. Tyto děti byly dříve vzdělávány speciálními pedagogy ve speciálních školách. Tak, jako existuje specializace pro předměty (učitel má tzv. aprobaci, např. matematika – fyzika), postižené děti učili vystudovaní odborníci – speciální pedagogové. Spektrum postižení je velmi široké.  Často jde o velmi specifické problémy, kdy by neodborná práce a reedukace mohla dítě poškodit. Podle posledního scénáře ministerstva budou školám poskytnuty metodické příručky, ze kterých se běžní učitelé dozvědí, co je to např. dysfázie nebo strabismus. Někdo si asi myslí, že je možné po přečtení nějaké příručky učit dítě na úrovni stejné, jako to zvládá speciální pedagog po pětiletém studiu a letech práce. Trochu naivní pohled, nemyslíte? Ve školách mají být zřízena školská poradenská zařízení. Složení takového zařízení je – ředitel školy, výchovný poradce, preventista a speciální pedagog. Speciální pedagog má být jeden na 400 žáků. Co takový člověk dokáže s tolika žáky? Jakou funkci zde mají ostatní členové poradního sboru, kteří třeba vůbec nemají speciální pedagogiku? Kladu otázky a neumím na ně odpovědět. Zatím je speciální pedagog placen ze speciálního fondu, grantu. Jistotu má vždy tak na půl roku. Součástí tohoto poradenského zařízení by měl být i dětský psycholog. Např. v našem okrese je pouze jen jeden. Situace je zjevně pro inkluzi nepřipravená.

Nejhorší je situace u mentálně postižených žáků. Především lehce mentálně postižených. Tito žáci se v současnosti většinou vzdělávají v praktických školách. Je velký tlak tyto školy zrušit. Lehce mentálně postižené děti se vzdělávají podle upraveného vzdělávacího programu – RVP pro LMP. V současné době se pracuje na změně, nebo dokonce zrušení tohoto vzdělávacího programu. Někteří „experti“ (většinou jsou to lidé, kteří v životě s těmito žáky nepracovali), si myslí, že se mentálně postižení mohou vzdělávat podle běžného vzdělávacího plánu. Nerada používám podobné příměry, ale je to, jako kdybyste chtěli do půllitrové nádoby nalít litr tekutiny. Výsledek je nasnadě. Pro ty děti to bude znamenat každodenní frustraci způsobenou nepochopením mnohého, co od učitele uslyší. Nezvládne vysoké nároky na ně kladené a pravděpodobně se i stane terčem posměchu ostatních dětí. O tom se mohli přesvědčit mnozí žáci, kteří do běžné školy již chodili a poté byli na základě vyšetření a  doporučení odesláni do praktické školy. Zde se většina těch dětí konečně dočká úspěchu.

Ohledně praktických škol se v tisku a dalších médiích šíří mnoho lží. Jednou z nejčastějších je, že žáci mohou být velmi jednoduše do tohoto typu školy zařazeni. Opak je pravdou. Žák je teprve po určité době „neprospívání“ doporučen k návštěvě pedagogicko-psychologické poradny. Zde je podroben velmi pečlivému testování v oblasti speciální pedagogiky a psychologie. K tomuto jsou využívány standardizované testy. Podle výsledků je dítě navrženo (nebo taky nenavrženo) na změnu vzdělávacího programu. Poté jsou s výsledky seznámeni rodiče. Jestliže rodiče nesouhlasí, nemůže být dítě přeřazeno. Takže ho nelze odeslat jen na popud školy nebo poradny. Další lží bývá, že tyto děti nemají žádnou další možnost se vzdělat a připravit se na povolání. Existuje síť speciálních učilišť s rozmanitou škálou učebních oborů. Ano, možnosti pro tyto děti jsou omezené, ale je to dáno jejich hendikepem a ne nějakou diskriminací. Každý z nás přece nemůže být špičkovým lékařem nebo malířem. To chápeme. Mentálně postižený těžko může zvládat maturitu, nebo dokonce vysokou školu. Jeho rozumové a kognitivní schopnosti jsou omezené a nelze je žádnou metodou pedagogickou zcela vylepšit nebo zcela napravit. Lidově řečeno, mohou se naučit pouze to, co je schopen pojmout jejich mozek.

Kdo a proč tyto lži šíří? Ti, kteří chtějí inkluzi zavést za každou cenu, aby byli chváleni EU nebo aby si nasbírali politické body. Osud mnoha dětí jim je lhostejný. Vše se po nějakém neúspěchu svede na neschopné učitele, kteří údajně inkluzi nezvládli.

Již dnes se začíná šířit odpor vůči takto pojaté inkluzi. Inkluzi zcela nepřipravené. Protestují rodiče, učitelé, ředitelé. Zatím to vypadá, že jejich názor nikoho nezajímá. Popřípadě jsou odsuzováni za segregační myšlení. Život ale není jen černý a bílý. Život je pestrý a nelze všechny „nacpat“ do jedné škatulky. Nechápu, proč naše školství nezůstane demokratické. Tedy, proč si sami rodiče nebudou moci vybrat, zda chtějí, aby jejich dítě chodilo do školy speciální nebo do školy běžné. Poté, co se síť speciálních škol scvrkne na minimum, tuto možnost mít skoro nebudou. Pokud se argumentuje vyspělými státy, často se vypouští informace, že i v těchto státech jsou speciální školy nebo třídy pro děti zřizované při běžných školách. A to ve většině evropských států a také v USA i Kanadě.

 

Mgr. Jana Karvaiová

 

Katastrofické vize Britských listů dobře známe. Teď Britské listy přišly s diagnózou, že Česká společnost je ne-mocná. Kvůli inkluzi. Bohumil Kartous přichází s pohledem zapouzdřeným jedním směrem jakoby s koňskými klapkami na očích, aby nás nevyplašil pohled do šířky.

„Byť je díky zavedené praxi v mnoha jiných, rozvinutých systémech prokázáno, že začleňování těchto dětí výrazně pomáhá.“ Je však náš systém ten rozvinutý? Můžeme říci, že podvyživené české školství je příkladem rozvinutého systému? V tom tkví jedno z rizik inkluze: ještě nejsme připraveni. Ale bylo rozhodnuto, že 1. 9. 2016 to vypukne. Bez širší diskuse, bez možnosti vůbec vytvořit společenskou poptávku po inkluzi. Na to autor nebere žádný zřetel.

„Naopak hrozí, že se tento princip podaří zdiskreditovat jako "nesmysl nadiktovaný Evropskou unií".“ A čemu se divit? Vždyť na počátku byl rozsudek evropského soudu, žaloba romských žáků praktických škol, na konci pak cesta ministryně školství do Bruselu, aby se „pochlubila“ rychle vyrobenou inkluzívní vyhláškou k § 16. Bez širší diskuse, bez možnosti vůbec vytvořit nějakou společnou shodu. Na to autor neber žádný zřetel.

„Ostatní děti mají možnost zjistit, že v této společnosti nejsme všichni stejní, tzv. "normální", že zde žijí lidé, kteří se nejrůznějším způsobem odlišují.“ Které děti? Děti ze základních škol to zjistí určitě. Ale jak na tom budou děti, které odcházejí ze základních škol třeba na víceletá gymnázia? Tato gymnázia přežívají v nadbytečném počtu. Bez širší diskuse, bez možnosti společnosti vysvětlit, že jde o slepou vzdělávací cestu. Na to autor nebere žádný zřetel.  

Zdeněk Sotolář, z webu Česká škola