Neúplný orchestr aneb Kam se vytratil hlas učitelů?

O školství se zejména v digitálním prostoru diskutuje na mnoha různých místech: pod články na Respektu, na EDUinu, na České škole, na rvp.cz. Jenomže ta diskuse je čímsi neúplná. Někam se vytratil hlas učitelů. Jako bychom ze symfonického orchestru vypreparovali třeba smyčce. 

V takových diskusích jsou obvykle nejhlasitější různí experti, kteří nikdy neučili, nebo už dávno a dávno neučí. Mnozí z nich se v cévéčku sice ohánějí několika léty učitelské praxe, ale jednou či dvakrát tolik let už před žáky nestojí. Učitelé jsou také často zastupováni nezřetelnými společnostmi, které ve skutečnosti nikoho nezastupují a nikdo je vlastně ani nezná. Ty zřetelné a užitečné pak často zůstávají v jejich stínu. Média si do diskusí stereotypně zvou buď předsedy nezřetelných společností, nebo jen notoricky známé tváře.  Že ani takové známé tváře nemají často k danému tématu co říci, jsme názorně slyšeli a viděli nedávno v Hyde Parku.

Nesníme o sofistikované profesní komoře, nesníme o tom, že bychom nahradili odbory a nesníme o slepenci stávajících společností a asociací. Chceme, aby se hlas učících učitelů vrátil do hry a byl slyšet vedle hlasu podivných expertů, vedle hlasu hlučných jedinců, kteří hájí často své zájmy obchodní, vedle hlasu snílků, kteří už nestojí nohama pevně na zemi. Chybí nám obyčejný učitelský hlas, hlas, který by také komentoval kroky MŠMT, nebo se stal dokonce pro MŠMT partnerem, užitečnou protiváhou. Aktuálně máme před sebou kariérní řád, velice problematický, ba nepovedený kariérní řád, který postihne všechny učitele. Dnešní i budoucí. Snad kromě oněch neučících expertů. Chceme, aby se k tomu učitelé mohli vyjádřit. Chceme, aby se s hlasem učitelů konečně počítalo.

Nabízíme aktivním učitelům projet neformální profesní platformy, která by pomohla tomuto hlasu zaznít vždy, kdy bude potřeba.  

Naším cílem je kvalitní školství, zejména v hlavním proudu, který stále nabízí vzdělávání většině dětí, chceme, aby kvalitní vzdělání bylo dostupné všem, vstřícné, nikoliv však podbízivé, bez zbytečné nivelizace výkonu.

Stejně dostupný musí být kariérní růst pro všechny učitele bez předem stanovených limitů a bez zátěže mnoha zcela formálních činností.

Nechceme omezovat vzdělávací nabídku, ale zároveň nepovažujeme vznik různých alternativ, většinou založených na školném, za řešení problémů českého školství, protože zkušenosti výběrových škol nelze snadno přenášet do škol běžných, stejně jako nelze snadno přenášet zkušenosti ze zahraničí.

Chceme, aby se učitelé - a především učitelé, kteří se naplno věnují učitelskému povolání - mohli vyjadřovat ke všem změnám ve školství, aby hlas učitelů měl váhu, aby nebyl vytlačován nikým, kdo k tomu nemá skutečný mandát.

Máte-li zájem zúčastnit se tohoto projektu, dejte o sobě prosím vědět prostřednictvím webu kantor8.webnode.cz.

Jana Karvaiová, Zdeněk Sotolář, Josef Soukal, Vladimír Stanzel

Článek vyšel v Učitelských novinách

 

 

     

Dveřmi ven, ale okny zpět

Když MŠMT přišlo s nápadem na plošné testování žáků devátých tříd základních škol, zvedlo se mnoho hlasů proti a testování bylo odzkoušeno, avšak zrušeno. Pouze na první pohled. Testování se letos totiž vrací  ̶- ne už jako plošné, ale jaksi „půlplošné“, neboť bylo vybráno 2400 škol. Možná příští rok namátkou vyberou zbytek.

Testovat se bude pod dohledem ČŠI. Testování proběhne v režimu inspekce. Ještě větší zmetek, než jsme mysleli. Rizika jsou obrovská a začíná to nenápadně slovy ředitele: „Neměli bychom žákům ukázat alespoň typy úloh?“ Pak už může místo skutečné výuky následovat nácvik na testování. Kdo by nechtěl v očích inspekce dopadnout na výbornou?

Ale moc dobře víme, jak to je s deváťáky v květnu. Všichni přijati, pohoda, klídek, mnohdy tabáček. Nějaký testík nemůže žádného deváťáka vzrušit. Ale ani motivovat. K čemu vlastně? A nemusí to být zrovna Horáček & Pažout.

Důvod k neklidu z návratu testování tak máme jen my  ̶  rukojmí svých žáků  ̶  učitelé.

Zdeněk Sotolář, článek vyšel na webu Česká škola

Kam se poděla reforma?

Najednou jsme zavaleni jednotlivostmi: tablety pro prvňáčky, třetí hodinou tělocviku nebo pamlsky ve školních bufetech. Valí se to z ministerstva, ale následně také ze všech možných médií, které tyhle blýskající se prkotiny ostošest komentují.

Ale to vše je na hony vzdáleno podstatným problémům českého školství a české vzdělanosti. Spíše jde o píárové aktivity pana ministra. Ale nikdo se nezajímá, kam se vlastně poděla česká školská reforma.

Jeden z blogů na portálu rvp.cz  však nedávno nesl provokativní titul: RVP a reforma jako omyl. A výmluvně začíná slovy: „O školské reformě a rámcových vzdělávacích programech se nyní téměř mlčí.“ Následná diskuse se vyčerpala 41 příspěvky několika nadšenců. Z tvůrců RVP se neozval nikdo. Natož někdo z Karmelitské.

Byla reforma a RVP opravdu omyl? Vlastně to tak vypadá, protože reforma dostávala jednu ránu za druhou, ať už zbytečnými přílepky, uspěchanými standardy nebo vzorovými osnovami. Tlak na opětovné sjednocování je evidentní. Jednotná škola se vrací. Tou poslední ranou, vpravdě egyptskou, bylo letošní půlplošné testování žáků devátých tříd pod taktovkou ČŠI. Vážení učitelé, vážení rodičové, ne výstupy a dovednosti  ̶  ale encyklopedické znalosti zase frčí.

Bohužel bez povšimnutí, plíživě, ale dokonale se vytrácí to podstatné z reformy. Stejně jako výzkumy (Dvořák) ukazují, že školy jsou tak nějak stále stejnější.

https://spolecnost.blogy.rvp.cz/2015/04/09/rvp-a-reforma-jako-omyl/

Zdeněk Sotolář, Článek vyšel na webu Česká škola

 

Nejednotnost

Všichni vidíme, jak drží při sobě lékaři. Až za hrob, řeklo by se. Vytáhnou trička s nápisem, že odcházejí a… zvítězí. Konečně jaképak vítězství: ustoupivší ministr byl přece také lékař, žádná „železná lady“. České učitelstvo může jen závidět.

Nejednotnost, nezájem o společné věci, hašteření, hašteření často podporované různými „experty“. Mají lékaři mezi sebou nějakého nedostudovaného medika, který by se honosil titulem expert na zdravotnictví a tu a tam rozdával knížecí rady, jak léčit to nebo ono? Jakou roli by v diskusi o zdravotnictví hráli lékaři, kteří už dávno léčení zabalili? Tohle všechno je však možné v diskusi o vzdělávání a o školství. Připusťme ovšem, vážení kolegové, učící učitelé, že jsme tohle sami (sobě) připustili.  Nepociťujeme snad ani trochu té stavovské sounáležitosti? Budeme-li stále mlčet, bude slyšet jen různé „křiklouny“ a „mudrlanty“.  Udělají však něco za nás? Udělají snad něco pro nás? Nemůžeme-li se shodnout na všem, pojďme se shodnout alespoň na něčem. Třeba na kariérním řádu. Pak si nás budou muset dokonce i ministři všimnout.

Zdeněk Sotolář

(De)Motivace pro učitele aneb Dlouhý nos doktora Cvacha

Paní nová ministryně se dala slyšet, že by stála o motivující kariérní systém.  Asi vůbec nečetla ten současný návrh. V něm totiž motivujícího nenajdeme nic.

Už pro začínající učitele kariérní řád přináší nejistotu pracovního poměru ještě před postupem do prvního stupně. A ty vysněné příplatkové vyšší kariérní stupně jsou pro většinu řadových učitelů úplně v nedohlednu. Zato pro „lektory, mentory a odborníky“ se už rýsuje docela pěkný byznys.  Však jim ho mají učitelští plebáni dokonce zčásti zaplatit z vlastní kapsy!

Podle popisu ten učitel-čtverkař jako by z oka vypadl doktoru Cvachovi ze seriálu Nemocnice na kraji města. Pamatujete? Jako praktik nepoužitelný, ale jako teoretik velice zdatný. Tak místo smysluplné přípravy na vyučování si narveme ho hlavy kariérní hantýrku a naučíme se hrát si s portfoliem - a těm Cvachům to bude určitě vyhovovat.

Jednou se možná pootočí dozadu a udělají na nás dlouhý nos. Ale nezasloužíme si to?

Zdeněk Sotolář, článek vyšel na webu Česká škola

Inkluze

V posledních měsících velmi často používané slovo, pokud jste něco četli o školství. Inkluze je vzdělávání všech dětí v hlavním vzdělávacím proudu.  V jedné třídě se tak spolu vzdělávají děti zdravotně postižené, nadané, děti cizinců, děti jiného etnika i většinové společnosti.

S tímto je spojeno splnění určitých podmínek pro dobré zvládnutí takového úkolu.

Jedná se o plné finanční zajištění inkluze, zajištění znalostí pedagogů např. o různých typech postižení dětí, možnost mít ve třídě asistenta, nebo dokonce asistentů více. Mít dostatek pomůcek a školních potřeb. Je třeba, aby byl dostatek poradenských zařízení, která budou s učiteli konzultovat problémy a pomáhat jim.

Letos byl přijat nový školský zákon, který inkluzi tzv. podpořil. Jedná se o zavedení podpůrných opatření, která škola musí žákovi zajistit. S tím má být spojeno i financování těchto podpůrných opatření. Zatím vznikají prováděcí vyhlášky, jejichž obsah nikdo nezná. Bude zde nějaký „ceník“ výkonů a podpůrných opatření, aby škola měla opravdu nárok žádat o peníze a opravdu je dostala? Bude moci ředitel o peníze žádat kdykoli v průběhu školního roku (např. pokud se mu postižené dítě přistěhuje nebo bude v průběhu roku diagnostikováno nově)? Podle hrubých odhadů by inkluze měla stát několik miliard ročně navíc k současnému rozpočtu. Zatím se hovoří o financování z fondů EU. To ale není správné. Pokud chceme mít inkluzívní školství, musíme ho financovat plně z rozpočtu státu a fondy by měly zajišťovat nějaké nadstandardní služby. O jakémkoli navýšení rozpočtu kapitoly školství o několik miliard učitelé pochybují.

Podle některých novinových článků to vypadá, jakoby Česká republika byla zaostalá, co se inkluze týká. Přitom mnohé školy již dávno zapojují různé děti, aniž by pro to měly odpovídající podmínky a peníze. Většinou jde o děti tělesně postižené, děti s lehčími smyslovými vadami, děti cizinců či děti ze sociálně slabého prostředí. Někdy je to práce úspěšná, jindy není. O těch úspěšných se píše, o těch neúspěšných příliš ne nebo vůbec ne.  I přesto za tuto snahu je třeba učitelům poděkovat. Jde ale o to, že k zvládnutí práce s postiženými dětmi často nestačí entuziasmus učitele, jeho dobrá vůle a snaha. Některé děti mají určitá specifická postižení, která vyžadují velmi odbornou péči. Tyto děti byly dříve vzdělávány speciálními pedagogy ve speciálních školách. Tak, jako existuje specializace pro předměty (učitel má tzv. aprobaci, např. matematika – fyzika), postižené děti učili vystudovaní odborníci – speciální pedagogové. Spektrum postižení je velmi široké.  Často jde o velmi specifické problémy, kdy by neodborná práce a reedukace mohla dítě poškodit. Podle posledního scénáře ministerstva budou školám poskytnuty metodické příručky, ze kterých se běžní učitelé dozvědí, co je to např. dysfázie nebo strabismus. Někdo si asi myslí, že je možné po přečtení nějaké příručky učit dítě na úrovni stejné, jako to zvládá speciální pedagog po pětiletém studiu a letech práce. Trochu naivní pohled, nemyslíte? Ve školách mají být zřízena školská poradenská zařízení. Složení takového zařízení je – ředitel školy, výchovný poradce, preventista a speciální pedagog. Speciální pedagog má být jeden na 400 žáků. Co takový člověk dokáže s tolika žáky? Jakou funkci zde mají ostatní členové poradního sboru, kteří třeba vůbec nemají speciální pedagogiku? Kladu otázky a neumím na ně odpovědět. Zatím je speciální pedagog placen ze speciálního fondu, grantu. Jistotu má vždy tak na půl roku. Součástí tohoto poradenského zařízení by měl být i dětský psycholog. Např. v našem okrese je pouze jen jeden. Situace je zjevně pro inkluzi nepřipravená.

Nejhorší je situace u mentálně postižených žáků. Především lehce mentálně postižených. Tito žáci se v současnosti většinou vzdělávají v praktických školách. Je velký tlak tyto školy zrušit. Lehce mentálně postižené děti se vzdělávají podle upraveného vzdělávacího programu – RVP pro LMP. V současné době se pracuje na změně, nebo dokonce zrušení tohoto vzdělávacího programu. Někteří „experti“ (většinou jsou to lidé, kteří v životě s těmito žáky nepracovali), si myslí, že se mentálně postižení mohou vzdělávat podle běžného vzdělávacího plánu. Nerada používám podobné příměry, ale je to, jako kdybyste chtěli do půllitrové nádoby nalít litr tekutiny. Výsledek je nasnadě. Pro ty děti to bude znamenat každodenní frustraci způsobenou nepochopením mnohého, co od učitele uslyší. Nezvládne vysoké nároky na ně kladené a pravděpodobně se i stane terčem posměchu ostatních dětí. O tom se mohli přesvědčit mnozí žáci, kteří do běžné školy již chodili a poté byli na základě vyšetření a  doporučení odesláni do praktické školy. Zde se většina těch dětí konečně dočká úspěchu.

Ohledně praktických škol se v tisku a dalších médiích šíří mnoho lží. Jednou z nejčastějších je, že žáci mohou být velmi jednoduše do tohoto typu školy zařazeni. Opak je pravdou. Žák je teprve po určité době „neprospívání“ doporučen k návštěvě pedagogicko-psychologické poradny. Zde je podroben velmi pečlivému testování v oblasti speciální pedagogiky a psychologie. K tomuto jsou využívány standardizované testy. Podle výsledků je dítě navrženo (nebo taky nenavrženo) na změnu vzdělávacího programu. Poté jsou s výsledky seznámeni rodiče. Jestliže rodiče nesouhlasí, nemůže být dítě přeřazeno. Takže ho nelze odeslat jen na popud školy nebo poradny. Další lží bývá, že tyto děti nemají žádnou další možnost se vzdělat a připravit se na povolání. Existuje síť speciálních učilišť s rozmanitou škálou učebních oborů. Ano, možnosti pro tyto děti jsou omezené, ale je to dáno jejich hendikepem a ne nějakou diskriminací. Každý z nás přece nemůže být špičkovým lékařem nebo malířem. To chápeme. Mentálně postižený těžko může zvládat maturitu, nebo dokonce vysokou školu. Jeho rozumové a kognitivní schopnosti jsou omezené a nelze je žádnou metodou pedagogickou zcela vylepšit nebo zcela napravit. Lidově řečeno, mohou se naučit pouze to, co je schopen pojmout jejich mozek.

Kdo a proč tyto lži šíří? Ti, kteří chtějí inkluzi zavést za každou cenu, aby byli chváleni EU nebo aby si nasbírali politické body. Osud mnoha dětí jim je lhostejný. Vše se po nějakém neúspěchu svede na neschopné učitele, kteří údajně inkluzi nezvládli.

Již dnes se začíná šířit odpor vůči takto pojaté inkluzi. Inkluzi zcela nepřipravené. Protestují rodiče, učitelé, ředitelé. Zatím to vypadá, že jejich názor nikoho nezajímá. Popřípadě jsou odsuzováni za segregační myšlení. Život ale není jen černý a bílý. Život je pestrý a nelze všechny „nacpat“ do jedné škatulky. Nechápu, proč naše školství nezůstane demokratické. Tedy, proč si sami rodiče nebudou moci vybrat, zda chtějí, aby jejich dítě chodilo do školy speciální nebo do školy běžné. Poté, co se síť speciálních škol scvrkne na minimum, tuto možnost mít skoro nebudou. Pokud se argumentuje vyspělými státy, často se vypouští informace, že i v těchto státech jsou speciální školy nebo třídy pro děti zřizované při běžných školách. A to ve většině evropských států a také v USA i Kanadě.

 

Mgr. Jana Karvaiová

Výměna na Karmelitské jako příležitost ke změně

Změna v čele MŠMT otevírá možnost podívat se na některé věci znovu, důkladně a jinak. Když už se sešlo tolik hlasitých sudiček u ministerské kolébky, chceme se vyjádřit ke dvěma problémům i my – skutečně učící učitelé.

Zastavte inkluzivní štvanici. Není možné hlásat inkluzi a zároveň vyvádět žáky z hlavního vzdělávacího proudu do víceletých gymnázií a všelijakých exkluzivních zařízení pro elitu nejen intelektuální, ale zejména ekonomickou a sociální. Nelze přivádět do základních škol ze speciálních škol žáky, pro něž nejsou zdaleka vytvořeny příznivé podmínky.  Nechme volbu na rodičích. Opravdu chcete pohřbít funkční systém speciálního školství?

Zastavte zavádění kariérního řádu. Je demotivující, diskriminační a nesmyslný, protože nepomůže ani učitelům, ani žákům, kterými se tvůrci kariérního řádu občas zaštiťují. Příležitost uplatnit se v něm najdou jen lektoři, mentoři, tutoři, kteří budou dokonce financováni z prostředků samotných učitelů; ti naopak mají za svůj kariérní postup platit nemalé peníze. Nebojíme se hodnocení své práce, ale nechceme hodnocení byrokratické, hodnocení předané ze škol do rukou komisí, jež budou rozhodovat na základě kritérií šustících papírem.

Zdeněk Sotolář, člen Učitelského profesního sdružení

Učitelské profesní sdružení: ne masovost, ale věrohodnost

Na učitele se chystá nová metla – tzv. kariérní systém. Návrh je nespravedlivě selektivní, zamořený byrokracií. Přestože bude mít dopad na všechny učitele, právě učící učitelé stáli při jeho přípravě zcela mimo. A dokonce velká část dodnes netuší, co se vlastně chystá. O nás bez nás. Prostor mezi ministerstvem a učitelskou profesní obcí zatím vyplňují různé zájmové skupiny, reprezentované mediálně vyhledávanými osobnostmi, a také mnozí odborníci a experti na vzdělávání, kteří už dávno neučí. A někteří dokonce neučili nikdy.

Aby dostali skutečně učící učitelé prostor vyjadřovat se k závažným dějům ve školství, vzniklo na konci školního roku Učitelské profesní sdružení. Jsme zcela neformální společenství, jehož prvořadým cílem je nabídnout do diskuse také hlas obyčejných učitelů. Chceme hájit profesní zájmy učitelů, ale nejsme další odborovou organizací. Naším cílem není masovost, ale věrohodnost. Věrohodnost především v tom, kdo jsme: konkrétní učitelé z praxe. Mluvíme o tom, co se nás dotýká, o tom, s čím se setkáváme každý den.

Zdeněk Sotolář, mluvčí UPS

Článek vyšel v UN

Katastrofické vize Britských listů dobře známe. Teď Britské listy přišly s diagnózou, že Česká společnost je ne-mocná. Kvůli inkluzi. Bohumil Kartous přichází s pohledem zapouzdřeným jedním směrem jakoby s koňskými klapkami na očích, aby nás nevyplašil pohled do šířky.

„Byť je díky zavedené praxi v mnoha jiných, rozvinutých systémech prokázáno, že začleňování těchto dětí výrazně pomáhá.“ Je však náš systém ten rozvinutý? Můžeme říci, že podvyživené české školství je příkladem rozvinutého systému? V tom tkví jedno z rizik inkluze: ještě nejsme připraveni. Ale bylo rozhodnuto, že 1. 9. 2016 to vypukne. Bez širší diskuse, bez možnosti vůbec vytvořit společenskou poptávku po inkluzi. Na to autor nebere žádný zřetel.

„Naopak hrozí, že se tento princip podaří zdiskreditovat jako "nesmysl nadiktovaný Evropskou unií".“ A čemu se divit? Vždyť na počátku byl rozsudek evropského soudu, žaloba romských žáků praktických škol, na konci pak cesta ministryně školství do Bruselu, aby se „pochlubila“ rychle vyrobenou inkluzívní vyhláškou k § 16. Bez širší diskuse, bez možnosti vůbec vytvořit nějakou společnou shodu. Na to autor neber žádný zřetel.

„Ostatní děti mají možnost zjistit, že v této společnosti nejsme všichni stejní, tzv. "normální", že zde žijí lidé, kteří se nejrůznějším způsobem odlišují.“ Které děti? Děti ze základních škol to zjistí určitě. Ale jak na tom budou děti, které odcházejí ze základních škol třeba na víceletá gymnázia? Tato gymnázia přežívají v nadbytečném počtu. Bez širší diskuse, bez možnosti společnosti vysvětlit, že jde o slepou vzdělávací cestu. Na to autor nebere žádný zřetel.  

Zdeněk Sotolář, z webu Česká škola